← Zpět do deníku

Z Jeseníků rovnou na Colours

18.7.2019
Na davové šílenství s jménem Colours of Ostrava jsem se připravoval důsledně. Týden zašitý bez lidí v Jeseníkách, naložený v potoce někde na konci světa. Nádherné prázdniny plné domácího pečení chleba a výroby sodovky z jehličí přerušila až fotografická práce. Ve středu ráno jsem vyrazil směr Ostrava-Vítkovice – Dolní oblast. Po zkušenostech vloni se žabkami a puchýři v druhém festivalovém dni jsem přezul do odpružené trekové obuvi. Výsledek? Puchýře hned první den. Aklimatizace proběhla pozvolna a během několika hodin jsem se přestal bát lidí. 
Trumpeťáci Jungle By Night mi připomněli mé dospívání. Ne muzikou, ale ležérním informatickým outfitem, se kterým jsem kdysi dávno na přelomu milénia také na Colours s Downbelow vystupoval. Poučený z minulého ročníku jsem obešel i menší scény, které loni často zastiňovaly ty hlavní. Mrknul jsem na ostravské pankáče Degradace a hlavně mě zajímali a později mile překvapili 52 Hertz Whale. Expresivní projev frontmana Dominika Proka zaujal na první pohled. V disciplíně šermování rukama by si to mohl na pódiu klidně rozdat s Ianem Curtisem z Joy Division, kdyby se předl lety nepověsil. Muzika fajn, mé kytarově-alternativní srdce plesalo.
 
Festival oficiálně zahájili Buty s Radkem Pastrňákem, aktuálně kulatějším než kolo štěstí. Small Island Big Song v českém překladu „Zvuky pralesa“ měli krásnou zpěvačku. Jen díky ní jsem neutekl hned po první skladbě a vydržel skoro půl koncertu. S Ghost Of You se průběžně potkáváme na tuzemských festivalech, naposledy v Hradci nad Moravicí na Hradeckém slunovratu. Líbí se mi hodně. Cestou na hlavní stage jsem z letmo zaregistroval Dominika Zezulu a jeho Post-hudbu.
 
Jedním z vrcholů večera byla MØ. Pro mě docela nezajímavý pop, ale přece jen poslouchám jinou muziku. Celý den jsem uvažoval, jestli Etienne de Crécy bude hrát svůj DJ set naživo. Zmátlo mě pojmenování stage na které měl hrát. Vidina toho, že budu koukat na týpka na plátně puštěného z YouTube, mě docela děsila. Naštěstí tam fakt byl fyzicky. Znám ho z konce devadesátek, když byla taneční scéna u nás ještě v plenkách. Plynule jsem přešel na AM stage, kde čudlíkařil Richie Hawtin. Tuc Tuc Tuc technooooo. Jednoznačným vrcholem celého dne byla Florence Welch s kapelou, zcela jistě jeden z top koncertů celých letošních Colours. Přesvědčivý projev, skvělá kapela a hlavně chytrý pop. To už se dnes moc nenosí…
 
Takový byl z mého nekorektně-subjektivního pohledu první den Colours.