← Zpět do deníku

Priessnitz na scéně Pentagonu

7.2.2011

Moje nálada bývá někdy stejně vrtkavá a nejistá jako hladina Bělé nebo Staříče při jarním tání. Nic se nechce, ani hýbat. Ale stejně mi to nedá… Pravý čas na expedici do minulosti. Často prolézám archív a řadím staré obrazy. Včera jsem se vrátil k fotografiím, které jsem na na sklonku minulého roku pořídil v jesenickém Pentagonu. Tak mě napadá, že přesně před měsícem jsem je viděl naposled. Staré vzpomínky vylézají s každým snímkem a já se tak zase ocitám poblíž Smetanových sadů, kousek od památníku Vincenta Priessnitze.

Do Jeseníku jsem jel z Frýdku a celou cestu jsem uvažoval, jak uchopit celý záměr. Být popisný nebo abstrakní? Použít klasickou analogovou techniku, fotit digitálně. A co forma? Barevně nebo černobíle? Většinou je lepší zvolit jednu cestu, držet se jí a moc nekombinovat. Chtěl jsem jít spíš do barvy, ale když ta černobílá k Priessnitz přece pořád nějak patří.

Nakonec jsem se rozhodl vytvořit dva samostatné soubory. Jeden barevný, druhý černobílý. Každý o něčem jiném. Vždycky mě lákalo zákulisí koncertů, které znám jako muzikant. Mám výhodu oproti jiným fotografům. Umím se převtělit do těch na pódiu. Rozumím jim, protože tam taky někdy stojím s basou. Černobílý soubor je ze zákulisí, které jsem fotil během koncertu Prouzy a Obří broskve. Ukazuje místa, kde se běžný návštěvník nedostane. Jeho barevný protipól je spíš o „divadle“, o hezky nasvícené scéně, o divácích a taky barvách.

{{generateGalleryFromFolder(galerie/priessnitz_pentagon_na_scene)}}

3.2.2020

Pod vlivem Venuše

Slunce se přiblížilo březnové rovnodennosti. Světla v krajině sice přibývá, ale tady dole se stmívá vždycky dřív. Paprsky osahávají příkrý svah podél cesty, jako by chtěly rozpůlit kus k...

Číst článek

29.12.2018

Zimní Vysočinou

Po sněhu ani památky. Rozhlížíš se kolem sebe a připadá ti, že léto skončilo teprve nedávno. Snad jen mrazivý vítr připomíná prosinec. Zima přijde v lednu, říká se. Někdy stačí vystoupat...

Číst článek