Temný Priessnitz v BIO OKU

Celé to odstartoval dokument Prouza & Priessnitz od režiséra Davida Ondříčka. Dvacet let staré vzpomínky na začátky, kdy tyto dvě moravské kapely měly svět u nohou. Historický záznam vykouzlil krásnou nostalgickou náladu. Pak přišlo intro a Alois Nebel na plátně. Přeplněný sál vyrazil směrem k pódiu. Hned ze startu V parku. Bělá nebo Staříč? Jako bych seděl ve Smetanových sadech v Jeseníku a taky vzpomínal. Tahle věc ve mě vyvolává bilancování. Asi tím, že to zní jako starý Priessnitz.

Začátek se nesl v duchu poslednho Sterea. Po Freiwaldau je to pro mě asi nejkompaktnější deska, ucelená od muziky až po obal. Výborný zvuk dvorního Dušana Neuwerta, projekce poskládaná ze střípků připravovaného filmu Alois Nebel jednoduše naplňuje až po okraj. Pak přišla řada na starší věci. Zpívám si texty, dojímám se, jako by mi bylo patnáct. Tančnice, Nébel, Jeremiáš. „…je podzim, konec sezóny…“

Bylo to krásný. V přívalu módního osmdesátkovýho osmibitovýho popu vyčnívá Priessnitz na hudební scéně jako monument vysoko do mraků. Hudba, i texty, který mají hloubku. Má to historii, vývoj a obrovský přesah. Prostě tomu věříš.

1. V parku
2. Jan
3. Střepy
4. Stereo
5. Jezero
6. Larisa
7. Hvězda
8. Tanečnice
9. Malej Chlapec
10. Nebel
11. Rybičky
12. Jeremiáš
13. Nebaví
14. Dotkni
15. Ráno
16. Děláže
17. Království
18. Nebolí
19. Jaro
20. Sny
21. Pojď
22. Mimosezóna
23. Kdo ví
24. Sluníčko