Podzimní Bratislavou směrem k hotelu Kyjev

Hned po přednášce Martina Parra jsme se přesunuli do Galerii X na vernisáž Dušana Kochola. Spousta vína pro spoustu lidí, Sisa Sklovská zpívala čistě i přes šíleně hlasitý doprovod. Stáli jsme venku a bylo to fajn.

Zvuk kytary byl slyšet už z dálky – asi jediné vodítko, když neznáš jméno ani místo hospody domluveného večírku. Plné nádvoří, plná hospoda, vypadalo to jako výjezdní zasedání sdružení učitelů, studentů a přátel školy. Vysmáté tváře a zpěv ze všech stran. A ty se stáváš součástí toho celého. Říkáme si věty, které jindy držíme ukryté hluboko, sníme o velkých věcech a na malou chvíli máme svět u nohou.

Čas letěl a já byl zase tak lehký, jako tenkrát nad vlekem. Stejný pocit, Stál jsem nahý, v očích vlhko. Vždycky na těch akcích něco ze sebe zapomenu. Něco, co tam zůstane na věky. Každý tam něco svého nechá, někdo to zvládá líp, někdo hůř. Bolest, kterou potom člověk cítí, je vlastně jenom ta díra po tom, co chybí. Moje tělo mi nic nedaruje, i když ví, jak to bolí.

Pak ti v pět ráno v hotelové recepci dojde, že něco končí. Jsi o den blíž návratu do reality běžných dnů, kterou tak špatně snášíš.

hotel Kyjev, Bratislava, 6. listopadu 5:00