← Zpět do deníku

Stárnutí může být docela hezké. The Cure a Colours Of Ostrava 2019

21.7.2019

V půlce koncertu charismatické ZAZ se začalo publikum u pódia trochu měnit. Děvčátka v roztrhaných punčoškách s černými tričky s nápisem „The Cure“ začaly být smutné. Zanedlouho se zjeví jejich modly. Jako bych koukal do zrcadla, když jsem v páté třídě postával před kulturním domem ve Frýdku-Místku, když mě můj otec dovezl na koncert metalového Titanicu. Touha někam se zařadit patří k pozvolnému dospívání a předbíhá rozum v hlavě i dnes. Je neděle, Colours of Ostrava 2019 jsou minulostí a já pátrám nad tím, proč nemůžu včerejší finále dostat z hlavy.

Nikdy jsem moc nerozuměl, proč mají Depešáci tak blízko ke The Cure. Když jsem v sedmé třídě konvertoval od metlu k elektronice a Depeche Mode, odstřihl jsem kytary (toto prohlášení v souvislosti s věkem působí docela komicky). Cokoliv mimo syntezátory jsem nebral, vyhrávku Martina Goreho v Personal Jesus jsem cedil skrz zuby dlouho a album Songs Of Faith And Devotion jsem vlastně nerozdýchal dodnes. Utíkal jsem k dekadentní poetice Skinny Puppy, Front Line Assembly nebo EBM v čele s Front 242 a Nitzer Ebb, ale The Cure jsem nechával zadumaným kamarádkám. Objevil jsem je teprve nedávno, kvůli basovým postupům, když jsme s Downbelow dělali nahrávku Other World. Kytary mi už stejně dlouho nevadí. 
 
Melancholické texty jsou vystavěny výhradně na bázi emocí. Vše v náznacích určené k libovolné interpretaci. Jsou univerzální a působivé v každém věku. The Cure jsou v podstatě rovnice, ze které ti vypadne vždycky správný výsledek, ať dosadíš cokoliv. Jako letní zamilovanost, co opadává s prvním podzimním listím, ale stejně zůstane zaseknutá uvnitř už navždy. Smutek a bolest přetavený v krásu, ke které se vracíš, když je hůř.
 
 
Jsem tak rád, že jsi přišla 
Znovu rozehrát náš poslední tanec
Tak krásný, jak nikdy před tím
A já si myslel, že bude věčný
 
Jsem tak rád, že jsi přišla a vzpomněla
Na procházení zdmi uprostřed prosince
Prchavé štěstí, smích
A já myslel, že to bude na vždy
 
Ale vánoce se opozdily
A žena stojí tam, kde dřív stála dívka
 
Robert Smith v jednom interview řekl, že „Last Dance“ je o setkání s někým, koho jsi dlouho neviděl. Pro mě jsou The Cure o nacházení něčeho hezkého a často i zapomenutého. Jejich písně obrací duší skrz na skrz a je jedno, jestli ti je patnáct, dvacet nebo čtyřicet. Včera jsem stál jsem pod pódiem a díval se na čerstvé šedesátníky, kteří ovlivnili několik generací hudebníků. Došlo mi, že stárnutí může být docela hezké.