Když jsme sledovali podzim
Natáhl jsi ruku a dotkl ses mraků. Vítr je hnal po obloze a tys je chtěl jenom na chvíli zastavit. Nebo alespoň zpomalit, jako čas, který teď utíká taky příliš rychle. Potkali jsme se v jeden zářijový den. Náhoda tomu chtěla. Modravá propast zalitá odpoledním sluncem byla jediným svědkem našeho spojení. Tam uprostřed skal jsme jen tak chvíli stáli a mlčky sledovali podzim.
Čti dál
27.8.2018
Slunce už tolik nehřeje
Celé léto ses toulal krajinou svého srdce. Vítr tě unášel po kamenitých cestách, co se zvedají z hlubokých jesenických údolí, aby na svém konci ve výšinách protnuly modravé nebe. Sledoval...
Číst článek
27.6.2019
Otisk do zvětralého skaliska
Skrz mohutná mračna občas pronikne paprsek a rozsvítí stromy podél břehů. Rozhlížíš se ze strany na stranu a překvapuje tě ohromná síla přírody, která se teď rychle stupňuje s každým dne...
Číst článek
29.12.2018
Zimní Vysočinou
Po sněhu ani památky. Rozhlížíš se kolem sebe a připadá ti, že léto skončilo teprve nedávno. Snad jen mrazivý vítr připomíná prosinec. Zima přijde v lednu, říká se. Někdy stačí vystoupat...
Číst článek
26.5.2018
Sám se sebou pod kamennými nebesy
Sleduješ otisk světla, jak prostupuje mezi škvírami vysoko nad hlavou a na podlaze vytváří světelné rámy. Pohled vzhůru skrz nekonečný prostor tě pohltí. Stojíš tiše a vnímáš posvátnost ...
Číst článek